Pokud se Vám příběh nebo blog líbil a chcete pokračování, napište do komentářů své zážitky a dojmy :-)

Kapitola X - Smrtící plameny

18. července 2008 v 11:54 |  Závoj smrti - povídky
Rozednívá se, je časné ráno a Slunce začíná vycházet, jak krásně by se spalo v měkké posteli, pořád déle a déle. Ale tady v té shnilé hrobce, kde se 2 holky tísněj na malým prostoru je to nemožné. Johanka vstává jako první a její myšlenka směřuje k její spolubydlící, vidí, že ještě spí. V němém očekávání očekává příchozí události, které buď skončí obrovskou katastrofou, nebo velkým vítězstvím. Dnešek je velký den, dnes je den boje! A v boji jsou jen vítězové a poražení, kdo však bude vítězem a kdo poraženým ukážou následující událostí, které se seběhnou takovou rychlostí, že ani vřískot šílenství, nedokáže zastavit jejich rychlost. Johanka hledí do tváře její kamarádky, které v klidu odpočívá, slyší šramot, kroky, které se přibližují. Hromový řev: "Pojďte za mnou, hoďte sebou, dělejte!", její spolubydlící se probudí a zdá se, že jejímu trýzniteli, není zrovna po chutí, že zrovna vstává. "Tak ty ses zrovna probudila..tady nejseš na hotelu mylady", přijde k ní a ránou pěsti ji srazí do rohu místnosti, ona leží na zemi a má strach vstát, šahá si k puse, ze které ji teče krev, vstává ve strachu, který ji proniká až do morku kosti a nedá ji mnoho nocí spát. "A co ty na mě tak koukáš?!", jde k Johance a vrazí ji ránu pěstí. Rána odrazí obličej Johanky na stranu a je vidět její červená tvář. Kouká se směle na něj a říká mu: "Jednou tohle všecko skončí a vy budete stejně zotročen, jako jsem teď já, ten den jednou přijde..". "Až na prší a uschne, to chci vidět..", začne se výsměšně smát muž a chce ji udeřit ještě jednu facku, na konec se ovládne a řekne: "Pojďte za mnou!". Ani v té chvíli netušil jak slova Johanky byla pravdivá. Kroky obou dívek dopadají na tvrdou zem a šlapají na hřebíky, které jsou rozsypané na zemi, bosy, cítí bolest hřebíků, které nemilosrdně pronikají jejich kůží. Tu a tam se jim některé pavučina přilepí do obličeje, tu a tam dostanou facku, Johanka to však nevnímá, vnímá jen to co bude dnes následovat. Kráčejí po vysokém patru starého opatství a vidí na hřbitov na kterém tiše odpočívají mrtví a který byl místem znovuvskříšení její matky, která povstala z popela jako fénix, připravena bojovat za svou dceru a za svobodu. Kráči tichými chodbami až na místo, kde jsou už další. Johance nyní dochází, že toto místo bylo jenom místem zvrhlých choutek těchto lidí, které vybírali za vězněné tučné výkupné a ty, které byly chudé a pěkné tak znásilňovali. Johanka vidí, že v řadách chybí otec Veroniky. Do její mysli jako blesk vtrhne myšlenka, "povedlo se mu to, nebo selhal?!" Cítí pálení v její hlavě a strach potlačovaný touhou k boji. Říká si pro sebe, i kdybysme tu měli dnes všichni padnout, tak se zotročit nenecháme! Její slova se blíží pravdě. Vidí její matku a tázavě na ní hledí, ona na ni významně pohlídne a s úsměvem přikývne. Zatím tedy pravděpodobně otec Veroniky unes syna jednoho z darebáků a je připraven ho i zabít. Kráčí k matce, ona pochopí a nenápadně se oddělí od ostatních. Před jejíma očima se objeví stará zmačkaná mapa, musíme jít sem, tam ho vězní, ale potichu, aby nás nikdo neviděl! Kráčí dlouhými chodbami po schodech a dolů a jsou si jisti, že sami se ven nedostanou, všechny východy jsou zapečetěny silnými zamřížovanými dveřmi. Po dlouhé době dorazí k jejich tajnému spojenci. Vidí svázanýho kluka, v puse má roubík a nyní vidí, že přichází dva cizí lidé, je vidět, že má strach, ale zároveň cítí, že by je nejradši všechny zabil. Otec Veroniky sundá jeho roubík a rozváže mu ruce, dá mu na krk kudlu a řekne, jestli cekneš, zabiju tě. "To.. to by vám nepomohlo!" dostává ze sebe vězněný, našli by vás a krutě mě pomstili. Napíšeš dopis otci, že pokud nás nepustí ven, tak tě zabijeme! "Chacha to nenapíšu.." čepel se zarývá do jeho krku a on vidí, že to snad myslí vážně. Otec sejme kudlu a řekne oběma společníkům, držte ho a jeho ruku. zacpěte mu pusu! Vezme nůž a slyší tlumený strašlivý zařvání. V jeho ruce je vidět uříznutý malíček. Je vidět, že kluk je zlomen, strčí mu znovu kudlu pod krk a říká: "Jestli chceš mladej můžeme pokračovat?!!" Vystrašený rukojmí začne psát dopis, všichni si ho přečtou a jsou spokojeni, malíček si vezmeme sebou s dopisem, aby nám tatínek věřil! Celá atmosféra starého kláštera, připomíná jednání středověku. Toto brutální zacházení bylo jenom nezbytným argumentem jak se zachránit a přežít, což je nyní myšlenka všech, kteři jsou v tajném spolku. Johanka běží k muži a je připravena mu ukázat dopis. "Máme vašeho syna, pokud nás ihned neopustíte zemře! Možná by vás mohl zajímat tenhle dopis!" Jeden z věznitelů začne číst dopis na kterém je kapka krve, chladně čte a odvětí: "Nic nedostanete, mýmu synovi se nic nestane, nebo zemřete, odsud se nikdy živi nedostanete!". Tak poslouchejte, Vašemu synovi už se něco stalo, vytáhne Johanka s kapesníku uříznutý malíček: "Jestli nás hned nepustíte ven, pošleme Vám ho po částech!" "Mám pro vás návrh, půjdete s mojí matkou a vyvedete ji ven z pevnosti, sám se pak ztratíte a několik minut potom zaútočí na celou pevnost policie, vy však máte šanci utíct, pokud se nedohodneme Vašeho syna dostanete po částech a nikdy ho už neuvidíte, tak se rozhodněte..!" Krev Johanky se vaří a celé její tělo se snaží zmraženou krev dostat do bodu varu, je nyní odhodlána bojovat, bojovat za to co si předsevzala. "Dobře..!", řekne nakonec hořce muž, ale mýmu synovi už nic nedělejte! "Ujednáno.", řekne Johanka a nabídne mužovi ruku, ten ji nepřijme a řekne: "Kde je tvoje matka, vyvedu ji ven!" Kráčí na dohodnuté místo a Johance se trochu oddychne, kráčí s ním a vidí, že matku vyvádí ven, strach o život syna ho pravděpodobně zlomil. Kdyby tušil kde ho ukrývají, určitě by se ho pokusil osvobodit i kdyby dával v sázku jeho život. Zdá se, že jeden malý malíček změní osud celý pevnosti a převrátí její neochvějný systém a zvrhlou morálku naruby. Johanka vidí, že kráčí ven, vidí ji jeden z darebáků, "Chyťte ji.." Snaží se utíct, ale to už se ji chytají spousty paží, ona vidí jenom spousty krvelačných obličejů, které se na ni vrhají jako hyeny a jsou připraveni ji připravit ty nejhorší muka a utrpení. "Snad se matka dostane ven a přivede pomoc včas!", říká si pro sebe. Předváději ji před vůdce. "Chtěla utíct..". "To vidím, kde je ten chlap a ta ženská, vidí, že mu schází i jeho kolega..". "Co ty o tom víš, kráčí k Johance a pevně ji stiskne bradu až se ji pusa našpulí.." "Co bych měla vědět?!", řekne s klidem Johanka a její pohled je plný nevinnosti. Je slyšet hlasité mručení. "Však my už to s tebe dostanem!" Řekni kde jsou všichni, abysme je sem mohli přivíst". "Johanka vidí sirky a jak všichni přinášejí klestí a dřevo, snad ji nechtěj upálit?!" Do její mysli přijde strach, má je prozradit a zachránit se, nebo zemřít a zachránit ostatní?" Ztrácí duševní rovnováhu, když slyší slova vůdce bandy: "Řekni kde je tvoje matka, ať ti ji můžem zabít u nohou". Johanka obživne a do její hlavy proudí krev: "Na to zapomeň, neřeknu už ani slovo, chcete mě zabít? Poslušte si, já však budu mlčet a svoji matku a zbytek nikdy nezradím", řekne sebejistě Johanka a všichni vídi, že to myslí vážně. Její matka vychází ven z pevnosti a vidí, že muž se ztrácí v temnotě a prchá před spravedlností, ať si běží, já mám teď jinou starost, vidí do kláštera okna jak někdo nese pochodeň a klestí, snad není vše prozrazeno! Rychle na policii, musí zaútočit, okamžitě! Běží co ji síly stačí, snaží se stopovat auta, skáče pod ně jako smyslu zbavená, ale nikdo nezastavuje, běží jako kdyby to měl být její poslední běh v životě, už vidí město, když v tom někdo zastaví. "Rychle, rychle.. chtějí zabít moji dceru, rychle na policii.." Řidič vypadá vyděšeně, ale rychle jede k policejní stanici" "Ona běží a vyrazí dveře, "Jsem matka pohřešované Johany Straussové, je v ohrožení života, chtějí ji zabít, vím kde se schází parta 8 darebáků". "To by do sebe zapadalo, řekne policista, po tom místě se už pachtíme roky a nikdo ho nikdy neviděl, ani neslyšel, nikdo se z něj ještě nedostal živý. Do mysli matky Johanky vejde strach, který nevnímá, hlavní je pro ni zachránit dceru. "Co se to tu děje?!", vidí jakého si muže v obleku. Všechno mu rychle vypoví. "Jsem policejní prezident, postarám se, aby byly všichni darebáci zatknuti a představeni před soud. Zvedá telefon: "Tady policejní prezident, přeji si mluvit s velitelem zásahové jednotky, pošlete tam 6 vozů, a záchranku" Po zuby ozbrojení muži nasedají do černých aut, zapínají houkačky a rychlostí blesku jedou k tomu prokletému místu. Na tváři její matky se objeví slzy dojetí. Johanka neví co se děje s její matkou a co se dosud odehrálo, ví však že udělá cokoliv proto, aby se dostala ven a přivedla pomoc, už je stejně pozdě. Kráčí k velikému sloupu, kolem kterého je spousta klestí a dříví. Zamrazí ji až do morku kosti, cítí jak mráz probíhá celým jejím tělem, v zápětí však je roztaven horkou krví, která do ní proudí. Je připoutána řetězi k velkému sloupu a muž v černé masce zapaluje celou hranici. Oheň stravuje kousky dřeva a klestí a Johanka vše sleduje, ne se strachem, na její tváři je úsměv! Hrdost a to, že dokázala co si předsevzala! Plameny stravují dřevo a za chvíli je vidět z celého místa sloup ohně. "Neeee...", "Zeeemmřííííít", křičí Johanka, Oheň začíná olizovat její tělo a ona cítí strašnou bolest, neskutečnou, uhoří zaživa. "zeeemříííttt..!! křičí Johanka a vítr rozfouká vlasy po celé její tváři. Cítí žár a odvrací obličej od ohně, nechci vidět na vlastní zrak, hořet moje oči! Vzhlédne k nebi a vidí jakousi magickou zář, usměje se, i přes strašnou bolest. 6 vozů zásahové jednotky asi s 20 muži jedou smrtelnou rychlostí k pevnosti, na tváři matky Johanky se objeví slzy. Všichni na moment zastaví a už slyší dojatý hlas velitele zásahové jednotky. Všechny je dostaňte, živé nebo mrtvé!!.. V pevnosti nastává chaos, otroci a trýznitelé běhají na všechny strany, mezi proudem umírající Johanky, které se v poslední chvíli života objeví úsměv na tváři: Dokázala to, zachránila je.." KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kitie Kitie | 18. července 2008 v 12:15

nejlepší na konec, oprawdu, měla sem welkou slzu nakrajíčku, yo mejt každej takowou odwahu jako Johanka. . .

2 ani-ska ani-ska | Web | 18. července 2008 v 12:22

pěkný..moc se ti to povedlo Vojto obdivuju tě

3 Farewellka Farewellka | 18. července 2008 v 19:30

Ou, to je smutný a krásný zároveň... perfektně se ti povedl ten původní záměr, krása.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama