Pokud se Vám příběh nebo blog líbil a chcete pokračování, napište do komentářů své zážitky a dojmy :-)

Kapitola IV - Vězeň

14. července 2008 v 21:43 |  Závoj smrti - povídky

Je temná noc a oči Johanky jsou přikryty osudným závojem temnoty. Přelepeny páskou nevidí nic jen temnotu, celá její mysl je ztracena, nejistá, bloudí v temnotě a nejistotě. Kráčí kroky neznámo kam, jen cítí chladný van vzduchu a vzrušení, co asi bude následovat? Kam mě ten muž sakra vede?! Co po mně chce, chce mě zabít, znásilnit? Proč mě asi takhle daleko odvážel. Svázána upadá na zem, letí vzduchem a podvědomě se chce rukama chytit, ale upadá tváří na zem. Cítí pálení, chlad a je celá jako na trní. Ze závoje temnoty ji osvobodí odlepení očí. Trhnutí pásky dává dojem, že jí ten muž snad vytrhne pásku i s očima. Nechutný pohled. Víčka jsou trochu načervenalá, jinak Johanka vidí, temnou místnost s malou mříží na okně, muž je asi 180 cm vysoký. "co se asi bude dít?", říká si Johanka. Ohromná facka přistane na její tváři, pálení a ponížení, muž jí podrazí nohy a ona znovu padá na zem. Za odporného chechotu zabouchne dveře. Johanka otáčí hlavu ze strany na stranu a připadá si jako idiot. Co to má znamenat, he? Co tady dělám? Chodí po místnosti asi 2x2 metry a cítí, že zešílí. Chvilka nejistoty a už je slyšet její prázdné bouchání a kopání do zdí. "Chci ven, okamžitě!!". Zamyslí se a křičí, "Pusťte mě ven, prosím!". Její dlaně vší silou obejmou železné mříže okna. Je tu uvězněna, nejdřív vyštvána z domů jako pes, pak přespávala na nádraží a teď? Uvězněna v malé místnosti, neznámo kým a neznámo proč! Cítí, že její vztek je marný a smutně kouká z okna. Vidí měsíc, ten samý který viděla doma z okna i na nádraží, ano je to ten samý měsíc. Aspoň někdo nademnou v noci bdí, říká si Johanka. Po tváři jí ukápne slza a ona se posadí na tvrdou zem, vzpomíná na mamku, jak si povídali, jak se hádali. Její táta, nikdy nebyl skvělej, často pil, ale tohle bych od něj nečekala. Znovu vidí lesk čepele v odlesku tváře její matky a vidí, jak zběsile utíká pryč, nasedá do vlaku a za hlasitého troubení odjíždí. Porovnává v mysli jak byla svobodná, když žila jako bezdomovec a jaký je to teď, když je tu jako vězeň. Přemítá dlouhý hodiny a připadá jí, že je ztracena, ztracena na vždy. Raději zemřít, než žít v této hrobce. Kouká na černé zdi, ozářené měsícem a připadá si opuštěná, jsem tak sama, bez pomoci. Přemýšlí a kouká smutně z okna jako tělo bez duše. Co jsem udělala tak špatnýho? Proč zrovna já? Za dlouhého čekání, které se zdá být nekonečné usíná. Jsem ztracena, neznámo kde a vězněna, neznámo kým. Celá má mysl bloudí v temnotě. Ze spánku jí probudí paprsky Slunce, které se skví na obloze. Ví, že přichází další den, který přináší nový utrpení, nekonečnost a temnotu. "Mám žízeň", říká si a cítí jak ji po tváři stýká slza. Jak dlouho asi bude trvat než zemřu žízní, bude bolest nesnesitelná, nebo do tej doby zešílím. Co přijde dřív, zešílím nebo zemřu? Chytne se rukama za železné mříže a kouká ven, cítí pach svobody kterej je přebit pachem vězení. "Co jsem komu udělala a proč zrovna já?", říká si Johanka. Celý den se vleče nekonečně dlouho a připadá si, že je tu věznena rok, sužována žízní a zoufale malým životním prostorem sedí v rohu malé místnosti a cítí se opuštěna, opuštěna celým světem. Ví, že se sama odsud nedostane, smrt tak strašná není, horší je cesta k ní! "Každá smrt musí být vykoupena bolestí", říká si. Ubíhá celý den a přichází noc, vši silou obepíná mříže na okně a cítí jejich chlad. Malý okýnko, kterým přichází světlo měsíce, aspoň vím jestli je den, nebo noc, je mi to však k něčemu? "Skončí tohle někdy?", a kdy? Dostanu se někdy ven? Budu moc spát svobodná na nádraží a jíst prostý jídlo a pít obyčejnou vodu, nebo budu hnít v tomto vězení bez kapky vody a jídla? Slza v koutku oka prozrazuje její smutek, ví že se jí chce brečet a říká si, že to nikdo nevidí. Kapky slz stékají z jejích očí jako proud vody a ona sedí v koutku černé místnosti v temné místnosti s jedním zamřížovaným oknem. Sama, opuštěna, neznámo kde a vězněna neznámo proč. Je unavena a cítí, že usíná její oči ji připadají, že váží tunu, zavírá oči před slzami a usíná, přichází spánek a s ním i další den, který přinese mnoho událostí, které by v životě nečekala a stanou se jí osudnými..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama