Je neděle, 9 ráno Martina si připadá jako ve snách. Včerejší den byl pro ní šokující, ještě jeden takový zážitek a skončím v blázinci! Zahazuje polštář na postel a už má na sobě kalhotky a obléká se. Tak, dnes jdu na policii. Odchází z domů a po půl hodině vidí velikou budovu, tak tady je policejní stanice, říká si pro sebe. Vchází dovnitř, po schodech, dveře, kam se otvíraj dovnitř, ven? Je celá rozrušená, šahá na kliku a vstupuje do budovy. Kráčí dlouhými budovami a potkává spousty policistů v uniformách. Klepe na dveře a už zabořuje svůj zadek do měkkého křesla. Policista ji vyslýchá, co se jí stalo. Vypráví o celé sektě, o tajemném muži, o fotkách o autonehodě a o brutálních vraždách. Policista je uchvácen, ale připadá mu, že je to neskutečné, "Ta holka si to vymyslela, říká si pro sebe v duchu". "Možná má pravdu, přemítá", dobře: "Pošlu tam několik lidí, kde je ta budova, povedeš nás?". Martina odpoví, že se scházejí vždy kolem desáté, popíše policistovi místo kde se scházela s oním neznámý, pokud tam bude, bude moci být zatčen i on. Dobrá, tak dnes v deset odvětí policista a Martina zčásti spokojeně, zčásti rozrušeně odchází, ztrácí duchovní rovnováhu. Celý den prožila jako ve snách, nic ji nebavilo, už chtěla, aby nadešel večer. V 10 večer už stojí u lampy, vidí 2 policejní auta, jde k nim, "Pojďte se mnou, ukážu Vám to místo". 6 policistů je připraveno učinit všemu přítrž, kráčejí těmi prázdnými chodbami, Martina však dnes již strach nemá, cítí velkou ochranu, je spíš napnuta z toho co bude následovat. "Tady jsou ty dveře". Vykřikne Martina. "Kryjte mě, řekne první z policistů!" Už se blíží k oněm vratům, jsou však zamčená, "Tak jdeme na to hoši", řekne ten první" Obrovskou ránou ramene, vyrazí dveře, pistole jsou namířeny proti místu kde se celá sekta scházela. "Nikdo zde není!" vykřikne jeden z nich, prohledají celé okolí a dvorky, žádná kniha s pečetí smrti nic, jakoby se po všem slehla zem. "Nedělala sis náhodou srandu?" neodpustí si policista poznámku. "Ne, opravdu tady byl ten muž co prováděl brutální vraždy!" To je nepravděpodobné, jdeme odvětí policista, je po akci Martina kráčí domů, ztrapněná, zdrcená. Je již pozdě, vidí však na stole dopis, ve sklepě najdeš mrtvolu své kočky, pojď a uvidíš co dokáže naše sekta, zemřeš, najdeme si tě všude. Martina volá na policejní stanici, nikdo ji však nevěří. Už toho mám dost, řekne si! Jde do sklepa, nic nevidí, asi to byl nějaký žert, rozsvěcí světlo a celá místnost se prosvětlý. "Micinko!" vykřikne Martina, co ti to udělali, Martina není schopna slova, její drahá kočka je spálena na uhel, pod ní nachází lístek, zničíme ti celou rodinu a pak tebe, nikdo ti neuvěří. Martina chytá do ruky mrtvolku své kočky a ukápne jí slza, pohladí ji a už cítí jak brečí, slzy ji kapou po tváři a dopadají až na spálené torzo jejího nejmílejšího tvora. Ty bestie, co ti to udělali! Běží do bytu, zamkne se a už leží ve své posteli, zdrcená a smutná. Její hlava a vlasy jsou zabořeny do polštáře a za chvíli je celý polštář zmáčen slzami, já asi zešílím, říká si pro sebe. Já se zabiju, říká si a už vidí sebe v posledních chvílích života, hned však tyto myšlenky zamítá a usíná.
Ráno se vzbudila jako obvykle, rodiče už byli v práci, jde do školy. Při druhé hodině za ní přijde sama ředitelka, že to bude něco kvůli té sektě říká si, taková přísná žena. Ona na ní soucitně kývne a řekne, pojď ke mně do kanceláře. Martina jako ve snách jde za ní, posadí se naproti ní a nyní cítí, že se stane něco důležitého, co to může být, jak o tom ví škola, o té sektě a tak, že by od policie? Ředitelka řekne Martině přátelským soucitným hlasem: "Tvoje rodiče měli nehodu". "Cože? Co se jim stalo, v které jsou nemocnici, chci hned k nim!" Ředitelka dlouhou chvíli mlčí a Martina je rozrušena na nejvyšší míru. Oba z tvých rodičů jsou mrtví. Cože? "Moje maminka a táta jsou mrtví?" Martina se rozbrečí jako malá holka a je jí jedno, jestli to někdo vidí nebo ne. Slzy jí tečou po tváři, ona to však nevnímá, jenom si tupě jako ve snách opakuje: "Moje rodiče jsou mrtvi". Učitelka řekla Martině ať jde domů, že k ní někoho pošlou, zavolají, aby se dozvěděla kdy bude pohřeb, "pravděpodobně půjdeš do dětskýho domova, Martino" říká ji ředitelka, je vidět, že jí to není milé. Jde domů a celou cestu brečí, vidí neznámé tváře, zvědavé diví se jak taková velká holka ještě může brečet, Martině je to však úplně jedno. Běží znovu do sklepa za svojí drahou Micinkou, to byla moje nejmilejší kočička, Martině se zhroutil celý svět. U ní však objeví dopis, to určitě psal ten vůdce sekty: "Vyřadili jsme brzdy na autě tvých rodičů a dali do auta bombu, nikdo nám nic nedokáže, teď si na řadě ty, připrav se na strašná muka". Martina připadá, že zešílí, brečí, schazuje všechny věci ve sklepě, běží do pokoje a tam se zamyká, přemýšlí co bude následovat. Policie? Nikdy, je to cár papíru a už se mi jednou skoro vysmáli. Znovu vidí ty obrázky opálených dívek, teď já? Zemřu ohněm? To bude strašná smrt, v duchu si představuje jak ona nahá politá benzínem hoří jako pochodeň a pomalu umírá, to není možný, tohle není život, už je konec, říká si! Kdyby jí někdo řekl před týdnem, že se chce zabít, řekla by si, to je nějaký blázen, cvok. Ale teď? Já jsem přece úplně normální, nejsem šílená! Znovu jí ukápne slza, která chladně stýká dolů a svlažuje její červené tváře. Když musím zemřít, tak ať to nebolí, ten chlap je psychopat, najde si mě kdykoliv, nechci žít do konce života ve strachu, pravděpodobně by mě někde chytil a za strašných bolestí mě donutil zemřít. Martina kráčí ulicemi a přemýšlí o životě. Jak krásné dny jsem prožila, s mamkou a taťkou, s naší Micinkou, na výletě, doma kolik zábavy bylo, radosti a teď? Nemám nic, jenom oči pro pláč. S oka jí ukápne další slza. Vidí vysoký komín, když tam polezu teď, určitě se mi nepodaří zemřít, spanikařím, někdo se mě bude snažit zachránit, bude ze mě mrzák, do konce smrti na vozejčku. Ano, udělám to dnes, dnes v deset, život pro mě skončil říká si Martina, jde domů, zapálí si svíčku a téměř celý zbytek dne cítí takové prázdno, které vyplňuje jen kapot jejích slz. Čas ubíhá a vidí, že hodiny ukazují téměř 10 hodin, "Jdu do toho" říká si, moc odvahy v sobě však necítí, nejradši by se někde schovala, 100 kilometrů pod zem. Proč jen nemohu vrátit tu chvíli v které jsem toužila po nějakém vzrušení, do čeho jen jsem se to zapletla. Martina vychází už po několikáté, jak je již v jejím zvyku: dnes v deset. Tentokrát však naposled, nemůže brečet, připadá si jako by se rozplynula ve vzduchu. Co je asi po smrti, potkám se s rodiči, končí život? Za neustálého přemítání se ocitá u teplárenského komína. Nikdo zde není, mrtvo říká si pro sebe. Leze po žebříku vytesaných z železných příček přímo do komína, země se jí čím dál tím snižuje, vylezu až na vrchol, jsem rozhodnuta. Martina vidí, že je asi 60 metrů nad zemí, tohle nemůžu přežít, mým hřbitovem bude tvrdý beton. Martina se obrátí obličejem k zemi a chytá jí závrať, ne tohle nedokážu! A rozbrečí se tak jak nikdy před tím, cítí takový zvláštní pocit, osamění, ztracení. Jednu nohu dá do vzduchu a hned ji zase dá zpět. Myšlenky na strašlivou smrt upálením ji dodají odvahu, počítá do desíti a je rozhodnuta skočit. Musela sebrat všechnu odvahu, kterou v tuto poslední chvíli mohla mít, překonat strach. Odráží se rukama od zdí komínu, nohy šlapají prázdný vzduch a Martina jen vykřikne: "Zemřít!" Cítí jak letí, naposled, už není návratu, vše se odehrává strašně rychle. Mrazení až do morku kosti a obličej skřížený zoufalstvím, za pár sekund bude po mě. Tvrdý chodník se již přibližuje a Martina zavře oči, naposledy, zavře oči před tím co jí potkalo i před slzami, které z jejich očí už nikdy neukápnou..
Ráno se vzbudila jako obvykle, rodiče už byli v práci, jde do školy. Při druhé hodině za ní přijde sama ředitelka, že to bude něco kvůli té sektě říká si, taková přísná žena. Ona na ní soucitně kývne a řekne, pojď ke mně do kanceláře. Martina jako ve snách jde za ní, posadí se naproti ní a nyní cítí, že se stane něco důležitého, co to může být, jak o tom ví škola, o té sektě a tak, že by od policie? Ředitelka řekne Martině přátelským soucitným hlasem: "Tvoje rodiče měli nehodu". "Cože? Co se jim stalo, v které jsou nemocnici, chci hned k nim!" Ředitelka dlouhou chvíli mlčí a Martina je rozrušena na nejvyšší míru. Oba z tvých rodičů jsou mrtví. Cože? "Moje maminka a táta jsou mrtví?" Martina se rozbrečí jako malá holka a je jí jedno, jestli to někdo vidí nebo ne. Slzy jí tečou po tváři, ona to však nevnímá, jenom si tupě jako ve snách opakuje: "Moje rodiče jsou mrtvi". Učitelka řekla Martině ať jde domů, že k ní někoho pošlou, zavolají, aby se dozvěděla kdy bude pohřeb, "pravděpodobně půjdeš do dětskýho domova, Martino" říká ji ředitelka, je vidět, že jí to není milé. Jde domů a celou cestu brečí, vidí neznámé tváře, zvědavé diví se jak taková velká holka ještě může brečet, Martině je to však úplně jedno. Běží znovu do sklepa za svojí drahou Micinkou, to byla moje nejmilejší kočička, Martině se zhroutil celý svět. U ní však objeví dopis, to určitě psal ten vůdce sekty: "Vyřadili jsme brzdy na autě tvých rodičů a dali do auta bombu, nikdo nám nic nedokáže, teď si na řadě ty, připrav se na strašná muka". Martina připadá, že zešílí, brečí, schazuje všechny věci ve sklepě, běží do pokoje a tam se zamyká, přemýšlí co bude následovat. Policie? Nikdy, je to cár papíru a už se mi jednou skoro vysmáli. Znovu vidí ty obrázky opálených dívek, teď já? Zemřu ohněm? To bude strašná smrt, v duchu si představuje jak ona nahá politá benzínem hoří jako pochodeň a pomalu umírá, to není možný, tohle není život, už je konec, říká si! Kdyby jí někdo řekl před týdnem, že se chce zabít, řekla by si, to je nějaký blázen, cvok. Ale teď? Já jsem přece úplně normální, nejsem šílená! Znovu jí ukápne slza, která chladně stýká dolů a svlažuje její červené tváře. Když musím zemřít, tak ať to nebolí, ten chlap je psychopat, najde si mě kdykoliv, nechci žít do konce života ve strachu, pravděpodobně by mě někde chytil a za strašných bolestí mě donutil zemřít. Martina kráčí ulicemi a přemýšlí o životě. Jak krásné dny jsem prožila, s mamkou a taťkou, s naší Micinkou, na výletě, doma kolik zábavy bylo, radosti a teď? Nemám nic, jenom oči pro pláč. S oka jí ukápne další slza. Vidí vysoký komín, když tam polezu teď, určitě se mi nepodaří zemřít, spanikařím, někdo se mě bude snažit zachránit, bude ze mě mrzák, do konce smrti na vozejčku. Ano, udělám to dnes, dnes v deset, život pro mě skončil říká si Martina, jde domů, zapálí si svíčku a téměř celý zbytek dne cítí takové prázdno, které vyplňuje jen kapot jejích slz. Čas ubíhá a vidí, že hodiny ukazují téměř 10 hodin, "Jdu do toho" říká si, moc odvahy v sobě však necítí, nejradši by se někde schovala, 100 kilometrů pod zem. Proč jen nemohu vrátit tu chvíli v které jsem toužila po nějakém vzrušení, do čeho jen jsem se to zapletla. Martina vychází už po několikáté, jak je již v jejím zvyku: dnes v deset. Tentokrát však naposled, nemůže brečet, připadá si jako by se rozplynula ve vzduchu. Co je asi po smrti, potkám se s rodiči, končí život? Za neustálého přemítání se ocitá u teplárenského komína. Nikdo zde není, mrtvo říká si pro sebe. Leze po žebříku vytesaných z železných příček přímo do komína, země se jí čím dál tím snižuje, vylezu až na vrchol, jsem rozhodnuta. Martina vidí, že je asi 60 metrů nad zemí, tohle nemůžu přežít, mým hřbitovem bude tvrdý beton. Martina se obrátí obličejem k zemi a chytá jí závrať, ne tohle nedokážu! A rozbrečí se tak jak nikdy před tím, cítí takový zvláštní pocit, osamění, ztracení. Jednu nohu dá do vzduchu a hned ji zase dá zpět. Myšlenky na strašlivou smrt upálením ji dodají odvahu, počítá do desíti a je rozhodnuta skočit. Musela sebrat všechnu odvahu, kterou v tuto poslední chvíli mohla mít, překonat strach. Odráží se rukama od zdí komínu, nohy šlapají prázdný vzduch a Martina jen vykřikne: "Zemřít!" Cítí jak letí, naposled, už není návratu, vše se odehrává strašně rychle. Mrazení až do morku kosti a obličej skřížený zoufalstvím, za pár sekund bude po mě. Tvrdý chodník se již přibližuje a Martina zavře oči, naposledy, zavře oči před tím co jí potkalo i před slzami, které z jejich očí už nikdy neukápnou..

