Dnes je sobota, konečně den volna, Martina vstává a její kroky směřují do koupelny, kde si vyčistí zuby, pff.. to je ale hnusná zubní pasta, co to zase ta máma koupila. Co teď? Mám volno, můžu si dělat co chci, už její zuby kousají do sladkého koláče a její prsty si hrají s čudlíky ovladače, přepíná programy až objeví nějakou detektivku, tak to by šlo. Uběhne asi hodina, dvě, tři a už Martina odchází od stolu naobědvaná, řízečky s bramborovou kaší, to bylo něco, říká si pro sebe. Se sklenkou vína zasedne k televizi, nasává doušek a cítí v ústech takovou kyselost, hořkost, ale podmanivou chuť, jak svlažuje její hrdlo. Celý den strávila díváním na televizi a přemítáním co ji asi čeká dnes, dnes v deset. Den ubíhá a začíná se smrákat, za 7 minut devět, říká si pro sebe, za hodinu mě čeká nové dobrodružství, to však ještě netušila, že to dobrodružství bude tak veliké, že změní celý její dosavadní život od základu. Je téměř deset, zabuchuje dveře, když v tom slyší hlasy matky: "Ty někam jdeš, teď navečer?!" "Jdu se jen projít před spaním, taková noční procházka před spaním je něco úžasného mami", zalže Martina. "Tak ať seš ale brzy doma!" "Jako kdybych byla doma někdy pozdě", odvětí Martina a třískne dveřma. Říká si proč to tu mámu tak zajímá, je to přeci můj život. Za přemítání a uvažování stojí vstříc lampě, místu, které se stalo začátkem tolika vzrušujících událostí. Dnes ji čeká něco velkého, cítí to, ale neví co by to mohlo být, co může být víc vzrušující než zkouška ohněm? Neznámý mladík se objeví před ní a vydávají se na noční pouť, zase tím hrobovým tichem prázdného města a nočního pofukování chladného větru. Prochází znovu průchody, stejně ztemnělými a záhadnými jako minule, tentokrát však ví kam jde, na místo kde je něco ji přitahuje, jakási zvláštní touha, kterou nedokáže popsat. Prochází znovu kolem té krysy, která je již ve stádiu rozkladu, zavrzání pantů dveří v zatuchlém sklepení a už stojí v místnosti osvětlené svíčkami. Vítej mezi námi, odvětí vůdce, jsi jednou z nás, dnes tě zasvětíme do toho, čím se tu zabýváme, zítra tu buď dříve, budeš sem přicházet tak, jako sem chodí všichni zasvěcení. Jestli však promluvíš o nás jediného slova, nebo odejdeš, naši bratři a sestry ví jak se pomstít zrádcům. Martinou projede jakýsi závan mrazivého strachu, tak ona je jejich členem, nemůže odejít, co to má znamenat? V tom již obřad začíná: "Nechť nás plameny ohně udržují v čistotě" prohlásí slavnostním tónem vůdce, celá sekta jako jeden hlas odvětí: "Nechť nás plameny ohně udržují v čistotě", "hmmmhmmmhmm", jedna věta je opakována nekonečně dlouho, Martina je zapojena a jakoby v transu pronáší stejnou větu dokola dokola a pořád znovu: "Nechť nás plameny ohně udržují v čistotě", "hmmmhmmmhmm". "Kdo poruší pečeť smrti, zemře strašlivou smrtí", "hmmhmmhmm", fanatickým hlasem naprosté poslušnosti opakují všichni členové: "Kdo poruší pečeť smrti, zemře strašlivou smrtí", "hmmhmmhmm". Martině se zamlouvá magická atmosféra celého prostoru, i když pro ní jako novice jsou celé obřady jedním velkým tajemstvím. "Co je ta pečeť smrti, zemře strašlivou smrtí, opravdu by byli schopni někoho zabít?!" Zraky Martiny upoutá obrovská kniha v horní polici, tak tohle je ta kniha s pečetí smrti. Vrznutí pantů a celá sekta odchází na jakýsi dvůr, opuštěný, okna jsou vymlácena, nikdo zde již pravděpodobně nežije. "Echmechm" Je mi strašně špatně, hned jsem u Vás, vůdce sekty nebyl příliš potěšen, ale nakonec němě přikývl. Pečeť smrti, chtěla jsem vzrušení, teď ho mám, co jen může být tak důležité, že je to pro všechny tabu. Jen se kouknu, jenom nakouknu, nikdo nic nepozná, vše dám tak jak bylo, že by mě zabili? To je nesmysl, říká si pro sebe Martina. Martiným břichem až pod rameno projelo zvláštní rozechvění, cítila chladný pot a jak se jí ruce začínají klepat. Jenom rychle, ať to nikdo nezjistí. Martina odstraní pečeť z knihy a nahlédne dovnitř, co však vidí ji téměř bere dech. Opálené, zohyzděné tělo, spálená kůže, maso. Vždyť to je ten vůdce! Pod tím vidí fotky z ošklivé autonehody. Pod tím čte zvláštním písmem psaná slova: "Jsem zohyzděn, zničen, život pro mě nemá žádnou cenu". Založím sektu, chci aby si někdo taky užil bolesti stejné jako jsem byl vystaven já. Několik minut nesnesitelné agónie, bolesti, kdy oheň porušil schránu kůže a nemilosrdně a krutě se zahryzával do bolestivého masa. "To je strašné, tak proto tedy: Kult ohně". Martina obrací list a vidí fotky, strašlivé obrázky, pod nimiž je napsáno: "Takhle zachází Kult ohně se zrádci". Vidí mladou dívku, nahou, torzo jejího těla, kost zápěstí je poškrábána okovy. "To je strašné, kam jsem se to dostala?!" říká si Martina. Je v šoku, jako ve snách, obrací další listy. Vidí zde dívky vězněné v místnostech 2x2 metry, nahé, ponížené bolestí i studem. A pak, obrázky jak byly zaživa upáleny. Kolik bolesti a agónie si museli vytrpět, jak pro ní byla strašlivá zkouška ohněm, když jí pálili na jednom místě kůži. Jak teprve musí být strašné, když nahé tělo polité benzínem hoří jako pochodeň, nesnesitelná muka. Já jsem porušila pečeť, vždyť vůdce říkal, že kdo pečeť naruší, ten zemře, porušila jsem ji, porušila jsem pečeť smrti! Celá se klepe a připadá si jako ve snách, ne tohle nemůže být pravda, to musí být jenom sen. V tom uslyší zvuky! Rychle zavřít knihu, narovnat pečeť, co když na to někdo přijde? Myšlenky Martiny letí rychlostí blesku, Zavřít knihu, pečeť už je téměř jako v původním stavu, v tom hledí do tváře všem členům, ne nic nemohli poznat! Vůdce se tváří jako před tím, pokračujeme v obřadu! Martina si usedá a znovu pokračují v nekonečném opakování věty: Nechť nás plameny ohně udržují v čistotě", "hmmmhmmmhmm". Teď však začínají opakovat větu, Martina nikdy necítila tolik strachu jako při opakování věty: "Kdo poruší pečeť smrti, zemře strašlivou smrtí", "hmmhmmhmm". Pravděpodobně nikdo z členů nevěděl jakým brutálním způsobem se mstil jejich vůdce zrádcům. I kdybych jim o tom pověděla, jsou zfanatizovaní, myslím, že by to pro ně nebylo ničím, svého vůdce nezradí nikdy, i kdyby pro něj měli zemřít! Vůdce přeruší řeč a jeden z jeho pohledů směřuje na Martinu, otočí se a hledí do ohně: "Máme mezi sebou zrádce!". V Martině by se v té době krve nedořezal, už viděla jak celé její nahé tělo polité benzínem olizují nemilosrdné plameny. Ne, musím utíct, rychle pryč jak jen rychle to půjde! "Někdo porušil pečeť smrti" a pohlédne na Martinu, té je již zcela jasné, že je prozrazena. Zvedla se a utíkala rychlostí jakou snad ještě nikdy v životě neběžela, ven, pryč, kamkoliv pryč z tohoto prokletého místa! Několik sekund po ní vystartovali i ostatní členové, v čele s vůdcem! Chyťte ji, je zrádce a bude potrestán. Martina vší silou otevře skřípající panty vstupních dveří a vyběhne na ulici, cítí jak jí kroky dohání. Běží dlouhé minuty podchody, liduprázdnými ulicemi, chce řvát, křičet, neozve se z ní však ani slovo, jakoby byla zparalýzovaná. Probíhá ulicemi, je zmožená únavou, už nemůže běžet, ale myšlenky na strašlivou smrt jí nedovolí zpomalit, běží a ještě rychleji. Bolest v břichu, proud potu a motání hlavy jí sou nepřítelem v běhu, který jí může zachránit život. Už je skoro doma, ohlédne se, nikdo za ní však již není, uff oddechne si, cítí úlevu, bezpečí, rychle vyběhne nahoru poschodech, zavře dveře bytu a zamyká na 2 západy. Její myšlenky rychlostí blesku jí říkají: "Běž za matkou a všechno jí řekni". Strach a nastálé peklo jí v tom však zabraňují, musela bych zešílet, kdybych to teď všechno musela povídat matce. Běží do koupelny, bílé kalhotky nasáklé potem odhazuje do koše na prádlo a svlažuje svoje unavené tělo proudem chladné vody. Její pohled směřuje na ránu, pozoruje, že se již začíná hojit. Je však jak ve snách, tohle mělo být to vzrušení? Říkala jsem si, že nic nemůže být horšího než zkouška ohněm a dnes? Otevření pečeti smrti a ty brutální obrázky nahých spálených dívek, byly z nich jen opálené kousky zbylého masa a kostí! Nic strašnějšího mě už nemůže potkat. "Zítra ráno jdu na policii!" říká si pro sebe. Nic strašnějšího jak dnes mě už nemůže potkat, říká si Martina, ještě však netuší, jak moc se mýlila po zkoušce ohněm i dnes. Zítřejší dny pro ní připravují tolik strašných událostí, letících rychlostí blesku, že na to není ještě připravena. Zítra v deset, ano spolu s policií dostanu toho neznámýho muže za mříže, kniha pod pečetí smrti bude dostatečným důkazem! Zavírá oční víčka, přikrývá se pod peřinu a už cítí jak ji pohlcuje spánek, usíná. Jakoby budoucnost, která ji čeká, chtěla za ní říct: "Tak zítra v deset"

tož to by se mělo zfilmowat. . .fact mazec, rěším se na dlaší kapitoly. . .