Její celé jméno je Johana Straussová, pochází z velkého města, je jí 17 let a žije se svými rodiči v malém bytě. Je 8 hodin večer a ona sedí ve svém pokoji, sedí na posteli a zasněně čte knížku, pod svitem lampy, ubíhají minuty a hodiny a ona spokojeně listuje stránkami, pomalu, tak pomalu jak běží čas. Je jako v transu, když v tom ji vyruší jakýsi šramot, koukne na hodiny a vidí, že je 10 hodin, klíč šramotí v zámku a ona slyší, že někdo je za dveřmi. "Kdo je to teď, tak pozdě?" Rozbuší se jí srdce a čeká co se bude dít. Dveře se rozletí a ona slyší hromový hlas svýho táty: "Tak co máme dneska k jídlu?", řve na celý dům. Slyší kroky své matky jak jde k němu: "Co tu řveš, vždyť je skoro noc", podívá se na něj a řekne mu: "Ty si zase pil?!". "No a co má bejt?! Koukej mi připravit něco k jídlu, nebo ti jednu natáhnu, ty šlapko" Johana slyší, že její otec je v podnapilém stavu, jejím břichem projede jakési zvláštní mrazení, skoro pálení. "Aaauu, co blázníš?" Slyší vykřiknutí svojí matky. Otevře dveře a vyběhne ze svého pokoje, překvapená a šokovaná vidí svoji mámu na zemi a otce, který se jí snaží udeřit pěstí. "Nech jí" vykřikne Johanka. "Ty mi nebudeš říkat co mám dělat ty couro malá" a ona vidí, že by ji byl schopen i zabít. "Vyhodili mě z práce a celá chata nám vyhořela, jsem žebrák!", zvolá táta a do jeho hrdla sjede lok vodky. "Nech toho chlastání ty prase!" Zvolá na něj máma. "Ty mi budeš poroučet, co mám dělat ty?" Ne, to snad nemyslí vážně, to se nemůže stát. Smrtící pohled a třískne jeji mámu přes hlavu flaškou vodky. Ona upadne a hlavou narazí na ostrou hranu stolu. Johanka běží k ní a vidí, že máma se nehýbá. "Mami", zvolá. Šahá ji na krk a necítí tep. "Tys ji zabil ty vrahu, pudeš za mříže". "V tom případě pudeš do děcáku ty svině malá". Pak se zamyslí a ušklíbne se, mě nedostaneš. "Co chceš dělat?" řekne vystrašeně Johanka, koukne na něj a vidí odlesk velké kudly. "Néééééé" je slyšet výkřik jeho dcery. Bosá vyběhne ven a utíká z domů, pryč kamkoliv, kde by se zachránila. Domů se už nevrátím, do děcáku nechci, po její tváři sjede slza. Utíká z domů bosa, kamkoliv pryč, zachránit se, běží dlouhou chvíli až doběhne k nádraží. Ujedu kamkoliv, hlavně pryč, pryč odtud. Podívá se na oblohu a vidí ticho, smrtelný chlad a bezcit zářícího měsíce, takové prázdno. Nasedá do vlaku, "Truuuuthht tfftf", vlak se rozjíždí a Johanka opouští svoje město, město kde vyrůstala, opouští svoji matku, která už nežije, opouští vše. Pod jejími smutnými oči mizí krajina, domy, stromy, které přerůstají ve velké pusté lesy. Po dlouhé době vysedá z vlaku, neznámo kde, nechci být na dosah otci, nechci do děcáku, tyto myšlenky ji ženou rychlostí blesku dál a dál, kamkoliv, jen pryč od tohoto prokletého místa, vystupuje na nádraží a k smrti unavená si sedá na lavičku, lehne si a cítí, že usíná, sama, opuštěna v neznámém městě. V tichém očekávání jejího dalšího osudu..


Paráda, těším se na pokračování!